Určitě by to nebyla ledajaká narozeninová oslava. Recesista, mystifikátor, bavič a lamželezo Franta
Kocourek, který by se dnes dožil šedesátky, totiž proslul legráckami často za hranicí černého humoru. Čím by dnes společnost vyvedl z míry, se lze jen domnívat. Kocourek zemřel před šestnácti lety. Mnozí z jeho známých mu to ještě na jeho pohřbu nevěřili...
Smrt jako fór
Československá televize den po Kocourkově ohlášeném úmrtí odvysílala záznam z jeho posledního vystoupení na náměstí Svobody. „Lidé mi tehdy volali a mysleli si, že oznámená smrt je jen další jeho fór,“ vzpomíná Kocourkův letitý spolupracovník František Kocman. I on sám byl v té nejsmutnější chvíli na pochybách. Franta seděl se známými v hospůdce na Hrdé Vsi ve Víru. Kocmanovi jakoby mimoděk položil hlavu na rameno, a zemřel. Známého šprýmaře prý všichni kolem stolu podezírali z recese.
Jako zápasník začínal Kocourek v roce 1962 v brněnských Pisárkách v tréninkovém středisku někdejší Rudé hvězdy. Na konci 60. let pronikl jako silácký šoumen do vídeňských barů a kabaretů. Nechal si tenkrát říkat Boris Tiger, Zlatý Torro čili Býk argentinských pamp. V 70. a 80. letech už byl brněnský všeuměl v rodném městě velmi známou personou. Jeho smělé kousky se nesly daleko za hranice města. Málokdo ale ví, že urostlý chasník byl vyučený písmomalíř. Později běhal s putnou a roznášel uhlí.
Později katapultovaly mladíka s bavičskými sklony zkušenosti ze zápasnické žíněnky na divadelní prkna. „S Frantou jsem se seznámil v Mahenově divadle, kde šermoval jako gladiátor. Pak přišel na Provázek. Už tehdy o něm kolovaly nejrůznější historky. Byl mýtem ještě zaživa,“ vybavuje si herec Bolek Polívka.
Při představeních trhal balíčky karet, telefonní seznamy, ohýbal železné pruty, nechal si na hrudi rozbíjet kameny nebo si lehal pod jedoucí vůz. „Já se vždycky strašně bála, když na něm třeba tloukli šutry. Ještě než jsme se poznali, měl také v Polsku vážný úraz. Pozval si diváka z obecenstva, který mu měl rozseknout špalek na hlavě. Netrefil se do dřeva...,“ vzpomínala silákova manželka Lída.
Měl nejen svaly
Kocourek okolí udivoval nejen nesmírnou fyzickou silou. Už od mládí uměl bavit okolí i slovem. Sám měl výmluvného otce a strýce, kteří se v jeho rodných Řečkovicích u piva obklopovali různými hecíři, kecálisty a sedmilháři. „Pucováním“ (tedy vymýšlením či přímo lhaním) prokládali své anekdoty. Toto prostředí bylo výtečnou školou klukovi, kterému byla později mystifikace často bližší než realita.
„Jedním z největších omylů, které Kocourek ve svém okolí s chutí přiživoval, byla i domněnka, že je František jen jakýsi nemyslící tupý svalovec, žijící hrubými žerty. Poznal jsem za život jen málo lidí s takovou inteligencí a komunikačním talentem,“ přiblížil Kocourkovu mentalitu jeho přítel a známý muzikolog Miloš Štědroň. Dodává, že Franta znal moudré pravidlo. „Lidé mají rádi větší hlupáky, než jsou sami, a on jim neváhal v tomto směru vyhovět,“ vysvětluje Štědroň. K tomuto hlasu se na jiný způsob přidává i herec a bavič Mirek Donutil. Kocourek si podle něj dělal srandu ze všech, ale připustil, aby si ji dělali i oni z něj.
Neskutečné historky
Kocourka druhdy proslavilo i jeho drsné, ale hluboké přátelství se slaboduchým Rudym Kovandou. Mrštný hromotluk totiž neohrabaného a mentálně zaostalého Kovandu přihlásil do soutěže populární hudby Zlatý slavík. A málem se mu povedlo udělat z Kovandy nejlepšího zpěváka v zemi. Kocourek rozeslal známým a po školách hlasovací kupony z časopisu Mladý svět. Všichni označili jako „superstar“ tehdejší pop music šišlajícího, tělnatého Kovandu. Na trik se v Praze přišlo na poslední chvíli.
„Někomu přestěhoval nábytek, jinému dal pětikorunu, třetího podržel historkou. Kovandovi pomohl zpět do života.“ Tak vzpomíná na hromotluka s dobrým a širokým srdcem herec Jiří Pecha.
